Slečna Ariane

8. april 2012 at 20:53 | Nyuu-chan |  Psaní o životě, kterej nemám
Slečna Ariane, pro jednoduchost jí říkejme "Ari", patří ke slečnám, které se velice rády baví, fotí, tancují, opíjejí a odmlouvají rodičům. Je jí teprve 15, ale kvítko je to pěkné, právě čerstvě vykvetlé, drající se pro všechny paprsky slunce. To ona chce být vidět a nebere ohledy na ostatní. Kdyby byla rostlinou v pralese, pak by byla jistě nejvyšším stromem. Kdyby byla zvířetem kdekoli jinde, byla by lovec. Ale ne člověk, nikdy ne člověk. Kdyby byla moře, je to největší, nejmodřejší a nejtřpytivější moře. Možná si jí dokážete představit. Ne? Dobře. Má mladšího bratra, na kterého je zlá, hádá se s ním. Na rodiče slovy hanby nešetří, ale schovává si je na chvíle, kdy je sama se sebou. Kapesné dostává vysoké, obratem si za ně kupuje oblečené podle nějnovější módy, podle časopisů, kamarádek nebo televizních pořadů. Televizi nevypíná. Celé hodiny se vybavuje s kamarádkami po telefonu, zamyká se v koupelně, trpí masáže, peelingy, pleťové masky. Každý pátek a sobotu někam vyráží, většinou s kamarády nebo s kamarádkami.
Nečti dál, nebylo-li ti 15 let.

Dneska je sobota.
Ari se večer, poté, co přišla ze školy a udělala trochu pořádek ve svých věcech, převážně v oblečení, vysprchovala. Když vyšla ze sprchového koutu, namalovala na zamlžené zrcadlo smajlíka a obtiskla tam svoje rty. Oblékla si župan a na hlavě měla ručník, ve kterém byly zamotané mokré vlasy. Vytáhla a zapojila fén, vysušila si vlasy, od kořínků, a konečky nechala proschnout na normálním vzduchu. Docela se jí zvlnily, a ona to neměla ráda. Přišla do pokoje, oblékla se. Namazala si ruce i obličej krémem a chvíli jen tak seděla. Přemýšlela o tom klukovi, kterého dneska viděla, a jestli tam večer taky bude. Půjde totiž do nového klubu. Je otevíračka a ona nechce sedět doma. Její rodiče by jí nutili se s nimi jako každou sobotu večer dívat na film, tak půjde radši jinam. Oblékla si červený top s výstřihem a krátké, džínové, roztrhané kraťasy. Přes obojí široký černý pásek s kovovými hřeby. Vlasy si nechala tak, jak jí uschly, celkem se jí to líbilo...
Oči si zvýraznila řernou tužkou, udělala zeslabující se linii nad okem, směrem ven. Pravé oko se jí povedlo dokonale, ale levé musela smazat odličovačem a udělat znovu. Pak nanesla řasenku, nemusela moc, řasy má dlouhé.Na krk si dala tenký stříbrný řetízek, jako náušnice použila stříbrné pecky s černým kamínkem. Obula si jedny z e svých mnoha bot na podpatku, tak středně vysokém, přehodila černý svetr přes ramena, vzala do ruky kabelku s vybyvením a vydala se vstříc večernímu dobrodružství.
Kolem rodiny, sedící u televize, prošla téměř neslyšně, ale v předsíni jim přeci jen řekla "Ahoj a nevim kdy přijdu, nečekejte na mě". Bylo jí jedno, co si o ní myslí, lavně že s nimi nemusela v sobotu večer být. Co by na to řekli ostatní?
Vyšla z domu, bylo teplo. Nepřekvapilo ji to, protože i ve dne bylo celkem příjemně. Bylo teprve kolem deváté a jí už zo dohledu mizel rodný dům. Na ulicích byl docela provoz, všude byla spousta lidí. Ve vzduchu byl cítit spěch. Zazvonil jí telefon a přišla SMSka. Od jedné z kamarádek : Kde jsi, cekame pred vchodem,ale za 10 minut jdeme dovnitr. Odpoví: Uz jsem na ceste, pockejte na me, hned tam budu. Vážně se za 6 minut objeví, pozdraví okruh děvčat a připojí se k nim. Společně jdou dovnitř, jsou podobně oblečené a vůbec jsou si podobné. Vzhledem, chováním, zájmy, inteligencí.
Pět hodin v klubu.
Po pěti hodinách se, tedy brzy ráno, odhodlá jít domů. Líbí se jí tam, ale nebyl tam ten kluk, kterého chtěla potkat, takže se omluví kamarádkám, ze kterých už si skoro všechny našly "kamaráda", vezme si svoje věci, odskočí na WC. Když se na sebe podívá do zrcadla, říká si, že by to už neměla dělat, neměla by takhle někam chodit a už vůbec ne pít. Dneska toho nebylo nejmíň. Upraví si make-up, oblékne se, navoní a odejde. Jednoduchým "nashle" pozdraví vyhazovače a zamíří tou samou cestou, kterou přišla, domů.
Venku je lid, ticho, občas projde kolem popelnice, kočky nebo bezdomovce. Lampy, odpadků, domů... Když jde, poslouchá, co se kde šustne, přeci jen je celkem pozdě a ona by nerada, aby se něco stalo. Ten rozdíl míst osvětlených a neosvětlených je takový, že na ta neosvětlená místa není vůbec vidět. Jde, boty jí klapou na betonovém chodníku. Když loví v kabelce telefon, zlomí si nehet. Potichu lamentuje, ale jde dál, hned jak se podívá, kolik je hodin.
Začíná jí být zima a má diný pocit, jako by jí někdo sledoval, ohédne se, ale nikoho nevidí. Ještě park a dvě zatáčky a bude doma. Parkem by nešla, ale je jí zima a chce být brzy doma. Když je asi v polovině parku, uslyší šustění křoví. Neohlíží se a zrychlí. Pak ještě, hlasitěji a pak ještě víc! Najednou slyší, jak za ní někdo běží, ale sama se neni schopná hnout, ani křičet. Přiběhne k ní, je to muž, tak kolem 40, zacpe jí ústa, schodí ji na zem, přitom ji zlomí podpatek, stáhne jí kraťasy i s kalhotkami a vnikne do ní. Pořád se snaží z něj dostat, ale má sílu a druhou rukou jí drží obě její ruce. Na zbytku jejího těla leží. Pak už je povolná, vzdá se, nemá to cenu. Několikrát vyjekne, ale zvuk se zastaví v jeho ruce a zní jen tak trochu přidušeně. Nikde nikdo neni, nikdo, kdo by jí mohl pomoct. Několikrát se prohne v pánvi a ten pohyb zopakuje, až se udělá a vyndá ho. Vystříká se na ní, asi ho to vzrušuje. Jemu stačí málo. Ona tam oneměle leží, hrůzou sotva dýchá a nemůže se vzpamatovat z toho šoku. Vzal jí kabelku. Po několika desítkách minut se zvedne, sedne si a sundá boty. Nechá je tam, kde ležela a jde směrem domů.
Za celej svůj život se nevzpamatuje.
Myslíš, že měla zůstat doma?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement