Seznámení

7. april 2012 at 11:04 | Nyuu-chan |  Psaní o životě, kterej nemám
Jejím snem vždycky bylo narazit do někoho náhodou, aby jí upadly knihy s tím příšerným zvukem na zem a aby jí je někdo pomohl sebrat. Nebo v obchodě, vylézt zpoza regálu a nabourat to přímo do hrudi jejího vysněného chlapce. A vskutku se tak stalo. Aniž by si to uvědomovala, snila o tom čím dál víc a byla šťastná, i když se srazila s kýmkoli.

A tak jednou, ještě byla zima, venku foukal mírný vítr, trochu sněžilo, bylo zataženo, přesto bylo světla dost, na zemi mírný poprašek sněhu, zámky aut zmrzlé, lidé vydechovali páru a oškrabávali skla. Sníh byl předchozí den trochu roztátý, alepřes noc zmrzl a napado další minimum, takže křupal při každém kroku. Bylo to jako když se jí zapečené müsli bez mléka, jen tak. A to ona měla vělice ráda. Bylo už po vánocích, okolo popelnic bylo obrovské množství krabic, balících papírů s nejrůznějšími vzory i bez nich, povalovaly se otevřené, rozbalené, roztrhané. Šla kolem a nevěřícně koukala na to, jak lidé plýtvají lesy. Ale s tím nic neudělá. Nasadila si sluchátka a šla do školy. Ten den se cítila zvláštně, už ráno. Poslouchala Gazette, měla takovou náladu. Možná protože ji rodiče v noci zase budili a otravovali a ráno jí taky nedali pokoj. Snad nikdy ji nenechali se pořádně vyspat, ani o vákendu nebo o prázdninách. Cestou do školy jí byla docela zima, omrzl jí nos a zčervenaly tváře, trochu jí teklo z nosu. Při téhle teplotě to neni nic zvláštního, navíc je zvyklá smrkat s každým pátým krokem. Docela se jí ulevilo, když před sebou viděla tu známou šedou budovu se čtyřmi pavilony. Je tak nudná, říkala si každý den. A většina s ní souhlasí, ať už potichu, nebo nahlas. Došla si ke svojí skříňce s číslem 400, pozdravila lidi, kteří tam zrovna byli a se kterými se znala, , přezula se, sundala kabát s páskem s lesklou sponou, vytáhla učebnice, které potřebovala a zamířila do veldejšího pavilonu, do učebny výtvarné výchovy, ve které měla hodinu češtiny. Byla tam zima, protože tahle učebna, jako jediná na škole, měla přírodní světlo, což znamenalo jistou průhlednou věc ve stropě, na kterou padal sníh a skrz kterou svítily sluneční paprsky.Právě proto to dost ovlivňovalo teplotu v té třídě. Sedla si do své lavice a nepřítomným pohledem zírala skrz tabuli. Po hodině, kterou moc nevnímala, šla ke skříňce. Teda, chtěla, ale pak si na to ani nevzpomněla. Když chtěla rychle projít dřevěnými dveřmi, rozdělujícími pavilony, nikde ještě nebylo moc lidí, myslela, že na druhé straně nikdo není, a tak se nerozhlížela, jenže její úvaha nebyla správná. Zpoza dveří se najednou vyřítil kluk, o půl hlavy vyšší než ona, v červeno-černé flanelové košili s batohem na zádech, vrazil do ní, shodil jí učebnice, které měla v ruce, spadly mu brýle a oba se začali smát. Trochu zdržovali provoz mezi dveřmi, ale za chvíli uhnuli vem pohledům a grimasám. Jeho brýle ji zaujaly už dávno, moc se jí líbil ten styl. Pořád se smáli, omlouvali se, červenali se, povídali si. Doprovodil ji k učebně, kde měla další hodinu, proto i zapomněla jít pro učebnice do své skříňky. Ten den už se nepotkali, byla ráda i nerada. Od té doby se zdravili a netrvalo dlouho a šli spolu poprvé ven.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement