Café

27. march 2012 at 21:34 | Nyuu-chan |  Psaní o životě, kterej nemám

Malá kavárna v zapadlé, zaprášené uličce, po které se po nocích prohánějí kočky, ve které se potkávají lidé bez domova, štrachají v popelnicích, vozí je místo kočárků a žebrají mince, za které si koupí alkohol. Kavárna je uprostřed, nijak nápadná, okny je vidět dovnitř, nejsou příliš čistá, pár týdnů nemytá. V jedné z těchhle postranních uliček je to znát, vše je hned špinavé. I samo Slunce se odtud jeví jako špinavé, a to sem svítí jenom chvíli. Ulice je totiž tak zvláštně stočená, že na ni nikdy nedopadají paprsky po celé její délce. Vracím se v kavárně, stojí před ní špinavý dřevěný odpadkový koš, válcovitá nádoba, vysoká průměrnému člověku po pas, přecpaná všelijakým harampádím, které se nehodí, ale jiným zas jo. Stojí mezi dvěma lampami, u jedné z nich, té vzdálenější se skrývá cedule s nápisem kavárny, odsud ale nejde rozluštit, reklamní trik? A pod ním je dnešní nabídka dezertů, nebo jak by se to dalo nazvat. Ulice je prázdná, občas se tu najde osamělý člověk, který někam spěchá, nebo mladý pár, vedoucí se mainstreamově za ruce, smějící se vtipům, kterým rozumí jenom oni sami. Kavárna ale není tak prázdná, schází se tu spousta zajímavých lidí, osamocených čtenářů i nečestně vyhlížejících slečen. Kavárna je trochu potemnělá, osvětlená malými lampičkami, vlastně jen ohnutými kusy čehosi, co skrývá nejspíš malé žárovky. Na zdech se objevuje pár obrazů. Takových, osamělých výjevů, věnovaných podniku od přátel, kamarádů nebo Stammgastů. Oni sami by si tím určitě hlavu nezatěžovali. Všechny stěny nevelké čtvercové místnosti jsou obloženy teplým dřevem, ze kterého ještě dýchá život zelení. Místnůstkou se ozývá hudba podobná té, která hrává ve francouzských filmech z 50. let. Jsou tu čtyři stolky a bar. Tři jsou kulaté a jeden oválný, ten je nejblíže dveřím a nejdále vzdálen od baru. Tento stůl je prázdný a za barem se skrývá nenápadný středně starý pán, s výrazem "Je mi už všechno jedno". Musel na všechno rezignovat a teď se oddával vaření čaje a kávy a přinášení dortů z kuchyňky. U dalšího stolu sedí postarší pán, sám, čtouc si knihu, naprosto jí uchvácen. Občas své rty přitiskne k hrnečku černého čaje. Často na to zapomíná, musí tu sedět už dlouho. U dalšího stolu sedí skupinka mladých lidí, přemítajících o hudbě, literatuře, filmu a společnosti. Tyto věci mi taky nejsou ukradené. Každý z nich má před sebou šálek, ze kterého se občas někdo napije. Nalévají si z jedné velké konvičky. Nejspíš zelený čaj. Baví se je to vidět. Další stůl, u dveří, oválný, je prázdný, a ten poslední, u toho sedí dva lidé. Hledí si do očí, často mlčí. Vypadají, jako že jsou spolu někde poprvé, ale to ticho mi připadá příjemné a jim nevadí. Povídali by si, ale na to mají celý život. Chlapec má tmavě modrý upnutý svetr, ale né moc, tak akorát. Vyzařuje z něj znalost všech stupidních seriálů a to, že hraje v kapele. Má trochu potrhané džíny, okopané boty, se kterými si nedělá starosti, sedí, ba skoro leží na své židli. Na nose mu sedí brýle, také ty, Wayfarer, ale opravdové, na dálku. Musí je nosit, nebo je nosí jen kvůli ostatním? Dívka má na sobě bílou košili, černé kalhoty. Na krku rolničku červené barvy připnutou na stříbrném řetízku. Při sebemenším pohybu chrastí. Sedí nad svým pitím, opřená o obě své ruce a sleduje chlapce na druhé straně stolu. Něco od něj očekává a on se tak potutelně směje. Povídají si, už si povídají. Najednou je zase chvíli ticho, slyšíte jen hudbu, a ona se na něj zasněně podívá a říká: "Vážně se mi líbí tvoje brýle".
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement