21.3.2012

21. march 2012 at 17:15 | Nyuu-chan |  Psaní o životě, kterej nemám

Vzbudila jsem se, před budíkem. Už se mi to stává často, je to kvůli světlu. Pitomýmu světlu, který nenechá člověk se vyspat. Geniální myšlenka navrhovatelů našeho tisíc let starýho činžáku mít okna na východ a na západ. Jinak to asi nešlo.

Vzbudila jsem se v hlavě s myšlenkou. Jedna z takových, který vás pronásledujou a nenechaj v klidu najíst. Spát. Nic. Prostě zbytečná věc, nad kterou by se asi normální člověk, tzn. opak mě, nepozastavoval. A to, že když někdo řekne, že vám večer napíše, tak by to asi měl udělat, ne? A pak, později, druhej den vám napíše, že to nebylo slíbený, že nenapsal stoprocentně, jestli napíše. Je to asi pech, když s takovým člověkem chodíte půl roku. Já jsem na něm zřejmě závislejší, než on na mě. Štve mě to, co se dá dělat? Já s tim udělám leda hovno. Haha.

Už se musim smát vlastnímu odrazu v zrcadle. Je tak trapný. Měl by si vážit sám sebe, přitom se furt podceňuje a chce být pro okolí to nejlepší, což se mu samozřejmě nedaří. Nebo možná v tý zemi za zrcadlem jo, ale takhle mi to nepřipadá. Vlastně nikdy nechci být člověk pro společnost. Nikdy se nebudu snažit lézt nikomu do prdele. Jo, a co ty láska? Je asi důležitá, ale nemělo by se to přehánět. Ne, když vašemu protějšku nezáleží na vašem psychickém ani fyzickém já a dělá věci, který jsou prostě nehezký. Ale to je jenom pro mě, jsem subjektivní a připadá mi to nehezký, přitom to vlastně takový ani není a já si bez něj nedokážu představit svůj život!

Vylezu z baráku, kterej má asi tak pět let novej kabát, ale základy pořád sto let starý. A lidi, který tu bydlí jsou možná ještě starší. Teď ta představa. Pan Metuzalém. Nebo ta želva, ta obrovská želva z prvního a nejlepšího dílu Nekonečnýho příběhu. Můj oblíbenej film, když jsem byla malá. Vždycky jsem se hrozně bála, jak to dopadne, jestli se třeba něco nezmění. Ale obvykle to dopadlo stejně. Nevim, jestli moje fantazie někdy zafungovala tak, že by se změnil konec. Dlouho jsem to neviděla, musim se na to podívat. Stojim přede dveřmi, těch do ulice. Ještě tam jsou jedny, ale těma moc nechodím, a čekám na svojí nejlepší kámošku. Chodívá mě vyzvednout a pak spolu jdem do školy. Teď chodí o francouzské holi, protože si natáhla vazy v kotníku, když jsem jí fotila na kolejích. Za prvý je asi hrozně nešikovná a za druhý bych řekla, že simuluje. Nechávám si to v mý hlavě, asi by jí to fakt urazilo. Přeci jen jsme nejlepší kámošky už nějakých 6 let. Jo, po takový době začínáte vidět nedostatky. Vlastně, oni byly už na začátku, ale já je nějak ignorovala. To teď nedokážu, a to u nikoho. Obzvlášť né u sebe.

Moje výbuchy zlosti, kvůli zdánlivým maličkostem, ale všechno souvisí se všim, hledejte příčiny a důvody v tomhle a zas v tomhle. Stačí fakt drobnost a jsem schopná udělat ze sebe vola a řvát na celou ulici. Třídu. Místnost. Člověka. Nesnáším spoustu věcí a přestávám je tolerovat, prostě už na to nemám. Nesnášim sebe samotnou, za to, co dělám, ale nemám vůli to změnit. Nesnášim všechno, co si ostatní můžou dovolit a já ne. Nesnášim, když… je to ho spousta.

Ještě než moje nejlepší kámoška přijde, slyším v koruně stromu zpívat kosa, či co. Myslím, že to je kos a že mi říká: "Chcípni, chcípni, chcípni". Vyprávěla bych to lidem na potkání, ale oni nechtěj poslouchat moje kecy, tak to všechno musim psát. Vlastně se dá říct, že můj život nikoho nezajímá, že je to pro ně jen zatěžující okolnost, ke který musí přihlížet. Ten kos byl fakt divnej a já, potom, co jsem to slyšela, jsem ještě divnější.

Kámoška, o holi, s taškou přes rameno, věc, ke který jsem jí dokopala, přichází. Pozdě, volala mi, že si zapomněla brýle, že se pro ně vrátí a přijde později. Nesnášim, když chodí pozdě, dělá to furt, pořád, co jí znám. Cestou do školy toho nějak moc nenamluvíme, nemám náladu, odsekávám.

Mám kraťasy, žádný silonky, nejsem člověk, kterej je schopnej je neroztrhnout, tak si je neberu, i když je venku asi tak kolem 4° nad nulou. Kašlu na to, tohle mi je absolutně jedno. Cestou potkávám nějaký lidi ze základky, prokletých devět let. Kdybych mohla, vynuluju je a smažu všechno vzpomínky. Měla jsem vypadnout, aspoň na gympl, když jsem mohla. A že jsem mohla, jen jsem nevěděla, teda spíš rodiče mi nevěřili, že budu chtít studovat vysokou. Vlastně teď o tom taky docela pochybuju. Ale to je jedno, jenom udělám maturitu a pak se uvidí. Projdeme kolem lidí, který neznáme, kolem obchodního centra, odkud voní čerstvě upečené pečivo, před vchodem stojí několik desítek lidí, WTF, mají slevu na vajíčka?

Do školy přicházím značně později, než jsme zvyklé. Jaká by byla výhoda se přemisťovat? První hodinu máme fyziku, učitele, který nás nutí přemýšlet, mám ho ráda, dneska jsem docela mákla a mohl by to ocenit, to ale neudělal, protože mě nemá tak rád. Ha-ha. Jo, učitelé, to je na dlouho.

Další hodině je čeština, bereme mluvnici, nesnášim jí, i když mi celkem jde, nejradši mám literaturu, ze všeho. Stejně si toho nikdo neváží, říkají o tom všem při zkoušení takový kraviny, já ty spisovatele pomalu uctívám, a oni si ani nepamatují jejich jména. Kde to jsme, bože? Gympl. Ha-ha. Při češtině mě fakt bolí břicho a nebaví mě sedět ve škole, všechno, co bolí, je lepší přežít doma.

Po týhle hodině odcházim, nemám na to, cestou domů si kupuju krabičku Ibalginu a láduju se s ním už po cestě. Když dorazim domů, táta je překvapen a já mu říkám, že jdu spát, že mi je blbě. Nebrání mi, naopak, nechá mě v klidu, což oceňuju. V tomhle je to vážně dobrej člověk.

Když se trochu vyspim, zapnu počítač a čtu si docela zajímavý novinky. Jo, jednu starou, takovou, že v Íránu, nebo někde tam, ukamenovali 80 příznivců EMO stylu. Že chtějí v Egyptě vypnout internet, a že si máme vážit toho, že ho my máme svobodnej, že Adele zase postoupila o příčku v prodeji desek, že Rufus Wainwright vystoupí na Colours of Ostrava. Fesťáku, na kterej se nedostanu, Vlastně se nikdy na žádnej nedostanu, ale to je jedno. Vlastně se tam ani moc nehodim. Nejsem jako většina, a taky jsem za to trestána obdivuhodnými pohledy už jen kvůli tomu, jak se oblíkám. Je to můj styl, nezáleží mi na tom, co si myslí ostatní. Nemám problém jim ukázat prostředníček a jít dál.

Ze školy jsem si vzala slovník, někdy jen tak listuju a hledám a nacházím nový slovíčky, ještě jich je fakt hodně. Maturita z angličtiny. Pro mě docela bláznovství, ale jinak si nepřipadám tak hrozná. Jo, teď sedim doma, protože mě nebaví nic číst, mám tu toho na čtení dost, ale nemám chuť něco takovýho dělat, tak píšu. Je to tomu asi celkem podobný, ale na rozdíl od čtení sem můžu vložit vlastní myšlenky a vykašlat se na svět, kterej ještě víc kašle na mě. Začínám pít vodu. Ha-ha
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement